Sleduji je od narození a vlastně již před ním. S maminkou se známe od základní školy. Krásné děti, dvojčata. Čas strašně letí. Ještě jim v obýváku na stěně visí fotoobrazy, které jsme fotily, když Matouškovi a Maru bylo … (teď nevím, snad) 2,5 nebo vlastně o rok míň? Je vidět, jak se časem mění, jak jsou jiní, byť jsou dvojčátka, která jeden bez druhého neudělají ani krok.
Takže – maminka se rozhodla zopakovat si po letech se mnou focení s dětma. Vybrali jsme si pro toto setkání a rodinné focení Prašnice – ovocný sad za Hlukem, kde se dá blbnout, křičet, lozit po stromech, běhat. Bohužel tento víkend v okolí uherskohradišťska nebylo ještě moc podzimních barev, byť všude jinde (Praha, Brno, Vídeň) kouzlil kouzelník podzim divy.
Děti ale byli výborné. Bezprostřední. Pouštěly draky. Lozily (jsme) po stromě (i já s foťákem :-)) Řezaly větve. Vyskakovaly do vzduchu.
Bylo to prima. Ve výsledku je to znát. Vidíte asi sami. Takové prima pracovní odpoledne bych chtěla mít s každým. A to je to, co mě těší – že můžu zprostředkovávat děti a rodiče autenticky. tak jak jsou, ve své přirozené poloze. Usměvavé, veselé, rozdováděné. Energie srší jako ohňostroj.
Děcka, díky!
