S touto partičkou je mi vždycky dobře. Se všema je sranda, i když s každým jiná a to je na tom to prima. Kluci už puberťáci. Přitom se mi to zdá jako včera, co nám s Adélou a Jirkou byli na svatbě a vypadali jako dvojčátka. A jejich mladší sestra Adinka, křehká princezna, kterou baví gymnastika, ale zároveň je dostatečně průbojná nebát se o všechno si říct, když nemá, co potřebuje.
Naše setkání sice dopadlo až napotřetí, když nám zpočátku nepřálo počasí, ale Adéla byla věru spokojena. Kluci přišli naprogramovaní, že rodinné focení není dostatečně kůůůl aktivita pro teenagery, ale hlavně – co kdyby je v parku potkali kámoši. Ano, i toto je úskalí, že jsem se rozhodla využít lokalitu v okolí jejich domova, která je jim blízká a sobotní podvečer k tomu. Ale – nakonec jsme se všichni bavili. Děti ukazovaly, jak vypadají při sportech, který každý z nich dělá a jsou v nich machři.Blbli spolu s bublifukem, foukali do pampelišek kdo udělá větší mračno, házeli žabky, lezly na strom. I když jsem byla připravena, co by je mohlo asi bavit a uvolnit, zpočáku to s klukama bylo těžší. Ale v super spolupráci s rodičema, kteří „nahazovali“ a já jsem se snažila toho využít a chytit se toho co zafungovalo, se brzy prolomily ledy a blbli jsme. Byť jsem svoji přípravu použila tak 50%, je důležité ji nepodceňovat. Druhým důležitým faktorem je ale to, nechat se unášet momentem, co děti zaujme a nesnažit se je za každou cenu stylizovat do toho, co jsem si zrovna připravila na ně já.
No a já jsem měla namále, abych nevlezla do počernického rybníka, protože záběry přes kvetoucí kosatce by byly super. Příště. Musím si tento terén napřed někdy obšlápnout nanečisto. Jak je to ale prosté 🙂
