Má máma má prima bráchu


Před nedávnem jsme měli v podečer rande s rodiči jednoho velmi čiperného kloučka. Jeho jméno bylo … Jakub … prozradím vám něco. Toto jméno je mi obzvlášť milé. Když jsme s mým mužem Honzou absolvovali v roce 2013 camino – tedy svatojakubskou pěší pouť do Santiaga de Compostela ve Španělsku, jinak jednoho z nejdůležitějších poutních míst na světě vůbec, rozhodli jsme se našemu budoucímu děťátku dát jméno Jakub. Narodila se nám ale místo kluka holka. Jmenuje se Anežka, ale asi chápete, proč na tohoto chlapečka mám prostě slabost. Jeho jméno mi připomíná nádherné, i když obtížné putování přes kus Španělska. Celkem 440 km pěšky, jen s batohem, ve kterém si nesete pár kousků oblečení, nějakou základní kosmetiku, foťák a svačinu. Mám v něm prostě zafixovaných spoustu nádherných zážitků, i když většina z nich byla o překonávání. Zvědavci pár fotek z naší pěší pouti najdou tady.

Každopádně toto odpoledne, kdy jsme se měli s Kubou, Magdou a Petrem sejít, jsem málem všechno odpískala. Sice předpověď počasí vypadala slibně, ale když se nám blížila odpolední smluvená hodina, dohnal se nad Hluk mrak a vypadalo, že se prostě nehne; ztrátu světla nelze nijak nasimulovat. Měla jsem obavy, že veškeré kouzlo podvečerního světla bude jednoduše fuč. To je riziko, se kterým je v případě rodinného focení v exteriéru nutné počítat. Jak bych to řešila? Museli bychom se sejít jindy. Naštěstí mi na druhé straně nikdo nebral telefon, takže jsem neměla dnešní plán kde konfrontovat a posunovat. A to bylo ve výsledku dobře. Takže – procvičíme si znalosti místního zeměpisu. Sraz na Prašnicích. Čili první úkol je zřejmý – najít se 🙂 Můžeme být v podezření, že s podobným názvem je kolem Hluku míst několik. Přivezu deku a meloun. Vše ostatní necháme na rozpoložení přítomných. Focení potřebuje řídit, ale jen do té míry, do které nám to 20ti měsíční klučina Kuba dovolí.

Našli jsme se a dokonce bez volání a v domluvený čas :-)))

Kubík má přesně 20 měsíců? Tak přesně tolik bylo Anežce, když jsme si z porodnice přivezli loni domů Lukáše. Nechápu, jak jsem to mohla prostě přežít. Přežila 🙂

Takže Kubík.
Pytel blech.
Nepostojí, neposedí, pořád chce povídat a přesně ví, kam chce jít. A nenechá se přemluvit ani trochu. Přivezl ssebou staršího bráchu. Ano, vypadali jako dva bráchové. Ve skutečnosti to byl strejda. Tedy aby bylo jasno – brácha to byl, ale maminčin :-))) No, slušelo jim to, klukům, spolu perfektně. David byl zodpovědný. Kubík na to kašlal 🙂 Ale přesně toto znám, takže se opět jen divím, proč mě to vlastně překvapuje, že … Ale pozor. David byl nejlepší „entertainer“ jakého jsem kdy viděla. Protože to, co dovedl opakovaně vykouzlit na Kubíkově tváři, byl tak upřímný smích, že mi napřed jednou málem ukápla slza (nechci psát kýč, ale transparentně přiznávám, jak to opravdu bylo). A když se Kubík smál tak, že se až za břicho popadal, tak jsem se rozesmála i já a to tak, že jsem až skoro zapomněla mačkat spoušť.

Bylo to prostě další fajn odpoledne, teda spíš podvečer. Děti nepřestávají produkovat komické situace, při kterých nestačíte žasnout. Nebo si jen tak vzpomenete, že něco podobného jste už prožili nebo vás může v podobě jiného dítka čekat. Snad se to rodičům líbilo a budou na toto fotografování vzpomínat s radostí. To je mým snem. Aby ve fotkách, které dostanou, měli vryté zážitky. Nechci být jen ten, kdo zastaví čas a dá mu vizuální podobu. Mou ambicí je, aby moje fotky byly plné smíchu, radosti, něhy a blízkosti. Aby v nich byly vzpomínky. A aby si to ti, kdo jsou na nic, pamatovaly jako super zážitek od začátku do konce.

Kubíku, děkuji a těším se, až vám budu moct doručit balíček s výsledkem našeho setkání. Měj se krásně. Mávám vám všem. Lenka

 


POJĎME SPOLU
DO TOHO
napište mi:
foto@lenkakrobova.cz