„Lenko, měla bys, prosím, ještě volno na nějaké rodinné fotky?“ řekla mi jednoho dne Lucka. Koukám do kalendáře a na fakt, že jindy než o víkendu to prop ně není schůdná varianta. „No …., že jste to vy…. máme tady jeden víkend, kamarád má narozeniny. Jsme doma, protože VOLBY. Vyexpedovala bych výpravu od nás a přijela za něma pozdeji. Budete moct? “ Tak prý ano. Slovo dalo slovo. Teď už jen se modlit, aby vyšlo počasí.
Několikrát jsme to s Luckou v tu sobotu potvrzovaly a zase odvolávaly. Nakonec podmínky byly. Sice ne na 100%, ale na 80% ano. Domča mě ale překvapila. Sotva jsem si trochu přeštelovala foťák, už mi utíkala jinam. Složité to bylo. Ale co bych chtěla, že? Je to práce s dětma a ta jednoduchá není. Já vím.
Ale je to usměvavé sluníčko. Pořád se smála a chtěla lozit na štokrle, které jsem s sebou měla. Fyzicky je to teda zdatná žena. To se jí ještě v životě bude hodit. Takže něco jsme vyfotili, teda bylo toho hodně, ale tak, aby z toho byly fotky adekvátní zadání.
Těšilo mě a jsem ráda, že to nakonec poměrně slušně vyšlo napoprvé. Díky, Lenka
