Když sa muzikant žéní … (a shodou okolností je to můj brácha)


Co že je to ta slovácká svíca? No přeca – to je když sa mladí žénija a dělajů rozlučku. Taková malá svaďba. Pro kamarády a kolegy….

Byla jsem za svou kariéru obrážeče svateb na dvou akcích, které si tento název zaslouží a pokaždé se ženil někdo, kdo měl hoooodně blízko k muzice. A v obou případech to byla opravdu výborná zábava. Prostě Slovácký duch se nezapře. Ti, co mají muziku coby životní partnerku se prostě bavit umí. Přinesou si nástroj, přijdou si zahrát a zazpívat. Ano, aj slivovica tam je, jasné … A v tomto duchu se odehrávala i nedávná rozlučka se svobodou, ve které hlavními aktéry byli Zuzka a můj brácha Martin.

Co vám budu víc popisovat? Vypadalo to jako festival dechových hudeb. Sešlo se několik těles, se kterýma Martin za celou svoji muzikantskou kariéru hrál a hraje. Bylo to jedním slovem VELKOLEPÉ, veselé a dlouho do rána. A nejkrásnější na tom všem bylo, že všechny to bavilo a hráli a zpívali opravdu od srdce.

A já jsem si sypala popel na hlavu, když jsem si vzpomněla, jak jsem se chovala jako ségra semetrika, když z dnešního pohledu už kdysi v prehistorii ( rozumějte na základní škole) začal můj mladší brácha chodit do nově založeného dětského dechového souboru Kosenka a coby nejvyšší klacek si přinesl největší nástroj – tubu. A já jsem tehdy házela kyselé xichty, že na toto se teda doma hrát nebude a ať trénuje Za zámkem u babičky. Dnes, po letech, co ho to nejenom že neomrzelo, ale možná baví ještě víc … poté, co vystudoval 6 let konzervatoře a každý víkend někde koncertuje, když ne jednou, tak hned dvakrát …  když vidím, kolik známých díky hudbě získal a jak si dovede život užívat a bavit se … a jak je mezi kamarády oblíbený pro svoji bezprostřednost, bezelstnost a zábavnost, musím přiznat jediné. Brácho promiň, chovala jsem se tehdy jak blbá pipina.

Jak těžké to je mít za manžela muzikanta a jak musela být trpělivá a tolerantní, o tom mluvila naše hlucká babička s železnou pravidelností. Že „byl Toman pořád nekde a hrál (aj v týdni, šak sa chodili hrát pohřeby a muzikanti zostávali aj na trachtu)“.  Ale také vždycky popisovala druhou stranu mince – jak se dovedli s dědečkem bavit a lásku k muzice měli oba. A tak vám, Zuzko, Martine, přeju, abyste se podle toho řídili oba a i když budete ve vašem manželství vždy nejmíň tři (tím třetím je muzika!), tak byli k sobě trpěliví a tolerantní. A hlavně, ať tam je pořád místo pro všechno to hezké, co z vás září dnes. Vypadá to, že vy dva jste se opravdu našli. A že to sedne jak „skřidla na hrnec“.

A do finále mi ještě zbývá vysmeknout velkou poklonu. Komu?
Panu Vavřínkovi, který založil hluckou Kosenku, díky níž se Martin k tubě dostal.
Naší hlucké babičce Tomance, která celý život hudbou a zpěvem žila a od koho na Martina přešlo hodně lásky k ní.
Dědečkovi Tomanovi, kterého si pamatujeme, jak doma pořád trénoval na baskřídlovku a byl muzikant tělem i duší.
Taťkovi, který doma pořád také brnkal na všechno možné a od koho jsme se určitě také trochu „nakazili“.
A v neposlední řadě mamince, která to všechno podporovala a trpělivě prala a žehlila koncertní košile a kalhoty a smažila řízky, když jel Martin koncertovat někam hooodně daleko (a že to bylo často) a také a dělala taxikáře po nocích.
Prostě celé nejbližší rodině. Jsem hrdá, že vás mám a že „Kupka“ je můj brácha.

Budoucí novomanželé, tož já vám přeju z celého srdce HODNĚ ŠTĚSTÍ.


POJĎME SPOLU
DO TOHO
napište mi:
foto@lenkakrobova.cz