S Vlaďkou a její rodinou jsme už třetí generace v řadě, která se přátelí. Začalo to všechno tak, že naše babičky byly opravdu nerozlučné kamarádky (Vladi, tady mi, prosím, pomož – bylo to z obecního? Já mám teď okno …přitom jsem o tom tolikrát poslouchala…). A taky měli prarodiče stroj na cukrovou vatu a když jsme byli malí, tak si je pamatuju, jak při vybraných akcích stáli u hlucké tvrze a točili vatu …. No, to jsem se zase nechala unést vzpomínkami. A tak jsem byla opravdu ráda, když mi Vlaďka někdy v zimě napsala. „Leni, čekáme druhé miminko a byli bychom s Vašíkem moc rádi, pokud bys nám udělala nějaké fotky. Když to aspoň trochu půjde logisticky zorganizovat, bude to super. Moc by se nám líbily rodinné fotky právě od tebe, protože jsou plné srdečnosti, propojení a blízkosti. A k tomu máš to harmonikové album … prostě radost pohledět.“ Super, v první moment mě přepadla radost, jako že to je prima, dostat takovou zpětnou vazbu , ale vzápětí jsem znervozněla. Rozumějte, čeká nás koordinace Praha – okolí Zlína. Nic tak dramatického na dnešní dobu, ale vyšší komplexita to přece jen je – zvládnout to hned dvakrát (nafotit když miminko přichází a miminko na světě) a ještě s určitými omezeními pro těhotné. Navíc vše stihnout časově, prostě určitý úkol to přece jen je.
Ale co, jsem přece superžena, která dovede zkombinovat školní jarní prázdniny trávené s rodinou na pomezí Beskyd a Vsetínských vrchů a ještě při cestě k rodičům si odskočit nafotit tuto krásnou rodinu. No, upřímně, spíš blázen než superžena, si někdy říkám. Ale to je teď jiná story. Prostě v sobotu se vracíme z hor, vezeme mamku domů. V sobotu na neděli přes noc nasněžilo….poměrně hodně. Aspoň bude sníh lépe odrážet světlo, pomyslela jsem si. Dopoledne odjíždím fotit do 40min vzdálené vesničky poblíž Zlína a odpoledne zpět domů do Prahy. Trošku překombinované, řekli byste. Zpětně viděno, bylo. Ale chtěla jsem to prostě k něčemu „přilepit“, abych nemusela jezdit samostatně bez jiného plánu. Optimalizace nade vše …
Ve vzduchu pořád ještě nebylo cítit jaro ani za mák. I přesto, že jehnědy kvetly takzvaně jako o život. A do toho 15cm čerstvého sněhu. Vlaďce to neskutečně slušelo. To těhotenství jí vyloženě svědčilo a byla z ní krásná a usměvavá žena. Snad jí to zůstane i přes náročnou práci s miminkem v následujících měsících. Vladi, z celého srdce bych ti to přála.
Nakonec jsme spolu s touto „čtverkou“ měli super dopoledne, které bylo korunované výtečným obědem, na který mě V&V na konec našeho úsilí pozvali. Nepíšu to proto, aby mě teď všichni mí klienti zvali domů na oběd. Upřímně – radši bych dopoledne strávila se svojí rodinou a třeba jen lenošila a hrála si s dětmi třeba „na obchod“ nebo „na cukrárnu“. Ale je mi jasné, že jsou situace, kdy se prostě musím přizpůsobit a ráda to udělám.
Opravdu moc ráda bych své klienty obdarovávala snímky, které budou plné propojení, blízkosti a srdečnosti. A to kde a jak to zrealizujeme vždycky řeším až následně, jakmile se domluvíme na vyhovujících termínech. Notabene, flexibilitu považuji za jednu z přidaných hodnot mé práce.
Vladi, jsem moc ráda, že jsem mohla být u toho, když se miminko chystá na život ve vaší rodině a udělat pro tvoji rodinu snímky, které budou pro vás všechny vaším soukromým pokladem. A těším se na další díl příběhu. Hodně štěstí.
