Loni to byla holčička a stydlivý kluk. Tentokrát na mě naběhli dva suveréni. On víc než ona a kromě blbostí, které spolu dělali, bylo vidět, že se jim najednou líbí pozornost a dělání kravinek před čočkou fotoaparátu.
Jsou to brácha a ségra, tak by asi nebylo normální, kdyby se trošku nekočkovali. Přesto ale nešlo zapřít, že nejlíp je jim stejně pořád ještě u maminky, která trošku nervózně očekává, do kdy ji tyhle písklata budou ještě potřebovat. Vždycky, když vidím takto ‚velké‘ děti, tak si říkám, jak jsme křehcí. Navenek se chovají jako machři, ale jakmile se se mnou trochu seznámí a dám jim prostor, aby mohli být samo sebou, tak je vidět, jak jsou v nich pořád ještě ty naše děti. A právě v tom vnímám, že se nám to podařilo. Že se děti přede mnou nebojí odhodit tu svoji puberťáckou masku a mezi grimasami dospěláka z nich pořád ještě vykukují děti. Přesně proto mi dělá ohromnou radost, že tuto práci můžu dělat a pro vás zachytit něco, co si rodiče a děti uchovají navěky. Takové rodinné focení mě fakt baví.
Maki, Jášo, díky! Bylo to s váma fajn a věřím, že se vám všem budou fotky líbit.
Lenka
