Nechte své fotky zářit !

Dovedete si představit fotky Vaší rodiny, …

… na které se budete chtít dívat znovu a znovu a nikdy vás neomrzí?

… které Vám připomenou pěkné momenty s Vašimi blízkými, protože o fotografovi jste téměř ani nevěděli?

… kde u focení bylo všem fajn a nemuseli jste být nervozní, že se neumíte „tvářit na objektiv“?

… které jsou prostě přirozené

… fotky plné blízkosti, srdečnosti a laskavosti.

 

Fotky, které …

… jsou tištěné

… jsou vlepené v minimalisticky jednoduchém albu – přírodní kraft papír, černý karton pro fotoalba

 

V leporelu, které

… ihned můžete vzít ssebou a podělit se o fotky s babičkami, tetičkami, s přáteli

… se okamžitě může stát součástí Vašeho interiéru

… můžete mít na očích nekonečně dlouho a přitom se vám neomrzí, protože průběžně můžete fotky otáčet

… na první pohled poznáte podle vlastní koláže na přední straně alba

… je přepásané elegantní pruženkou

… na vnitřní straně můžete popsat, abyste nikdy nezapomněli, kdy jste se fotili

 

Výsledky našeho focení dostanete ve formě balíčku, který je jako překvapení.  Postupně odkrýváte, co obsahuje a z čeho se můžete radovat. Celý balíček vyrábím ručně přímo já.

Krabice z přírodního kraft papíru s velkou stuhou

Fotoalbum leporelo (s mozaikou a pruženkou)

Praktický pytlíček (abyste se nemuseli bát vzít fotky ssebou a ukázat rodině/přátelům)

Progresso pastelka (na zapsání Vašich poznámek na přebal alba)

Malý dárek

 

 

no comments
Add a comment...

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

Žádné hrc prc – svatba, na kterou nezapomeneme, aneb tito dva si to opravdu prožili

Poslední měsíc a půl se vezu na vlně záplavy emocí. Pozitivních emocí spojených s radostnou událostí s názvem svatba. Svatba mého mladšího bráchy, který tak dlouho čekal na „tu pravou“, až se zdá, že lepší holku nemohl snad ani najít. A našel 🙂 a neotálel a odhadl, že ona nebude chtít dlouho čekat. Mám ohromnou radost. Vyženila jsem bezvadnou švagrovou. A to, jakou váhu svátosti manželství Martin a Zuzka přikládali, bylo opravdu obdivuhodné. To se dnes už jen tak nevidí.

Proč? ptáte se určitě …. vzali to totiž opravdu poctivě. Ne snad kvůli tomu, aby bylo všechno tip ťop a všechno dopadlo perfektně, ale především proto, aby oni sami prožili největší událost jejich života tak, že ji opravdu prožijí. Že to není otázka rychle si to odbýt, případně „jen“ udělat dobrou párty.

Považovala jsem opravdu některé přípravy za přehnané. Tak víte, v Hluku je zvykem rodinu a nejbližší přátele přijít pozvat osobně. Ne, že jim to osobně řeknete. Ale až máte pozvánky, tak všechny obejdete a osobně jim je předáte a přijdete je pozvat, byť to od vás už všichni ví a vpodstatě i víte, kdo přijde a kdo ne. Prostě žádné emaily a telefony…. osobní návštěva. Pro hektický život Pražáka téměř nepochopitelné….z pohledu toho, kolik času tím člověk stráví a potřeboval by ho jinde. Houby…to důležité na první místo. Moje nepochopení se po několika měsících poté přeměnilo v souhlas. Ale pochopila jsem až celkem pozdě – a totiž že se jedná už o důležitou součást svatebního rituálu. Rituálu, kdy si tito dva mladí lidé chtěli svůj vstup do společného života prožít se vším všudy. Došlo mi to …. ale trvalo to. Ranu do hlavy mně!

Takže … pokračovali jsme svícou – reharsal, řekli by někteří. Je to jedno, jak to nazveme. Moje pocity a vzpomínky na ni, včetně fotek najdete v jiném příspěvku zde. Týden nato udělal Martin další akci a přijel s partičkou postavit u nevěstina domu májku. To muselo být ale v ulici pozdvižení. Boršice, třeste se! Tonda Adamec v plné polní s harmonikou na prsou, pekáč výtečného pečeného masa a zásoba domácí slivovice to jistí. Však si také tatíček budoucí „svata“ alias tchán posteskl, „jak dobře sa zpívalo a pilo až do pozdních hodin“. Nebo možná „brzkých ranních hodin“ – odpusťte mi, že už si nepamatuju, jak přesně to okomentoval.

Ve svatební den se před domem ženicha objevilo na silnici obrovské srdce. Muzikant + zdravotní sestra = VLN. Taky jste si z toho coby malí dělali srandu? VLN … Velká Láska Nebeská. V tomto případě se jedná o zachycení reality nejmíň na 110%. Barvy dodal ženichův svědek, umělecké ztvárnění ženichovi nejbližší kamarádi. Prý museli několikrát brouzdat pozdě po půlnoci kolem domu, než se pozhasínalo a všichni šli spát … všechno chtěli dělat v naprostém utajení. Prozrazení by bylo opravdu nežádoucí. Chápu. Ráno to bylo překvápko, i když se asi dalo čekat. Mě by to teda nenapadlo, ale jak už jsem psala výše – ranu do hlavy!

Den D, 8.30. sousedi si asi mysleli, že se koná přehlídka dechových hudeb. Ale to hoši ze Stříbrňanky přišli podpořit ženicha už domů a vyhrávali na ulici. Zajímá vás, jak to vypadalo? Fotky od Martinova kamaráda (pro změnu také) Martina, milovníka Bílých Karpat, zde.  A co pak? Pak to teprve propuklo… muzikanti a ostatní příchozí do sebe kopli po štamprli nebo víc, snědli pár vdolečků, případně jiné pochutiny, co laskavě nachystaly maminky od ženichových kamarádů; naložili jsme autobus a jeli si všichni! pro nevěstu do Boršic. Autobus odparkoval u kulturáku, kde před dvěma týdny probíhala svíca. S vyhrávající Stříbrňankou v čele průvodu jsme šli k nevěstě. Připojila se k nám samozřejmě i druhá polovina rodiny a přátel, tzv. boršická větev. Ti už byli také shromáždění na jednom místě a občerstvovali se před dalšími událostmi (opět si neodpustím poznámku – moravská klasika). Jak jsme se pomalu pohybovali v průvodu, cítila jsem v žaludku podobný pocit, jako když na jízdu králů jdete v kroji v průvodu a všichni co se přišli „jen“ podívat, na vás s obdivem můžou oči nechat. Přitom bylo líné sobotní dopoledne a krom účastníků svatby a 4 malých kůzlat v humně za plotem to vypadalo, že nikde nikdo …  Ouha, za chvilku byla venku půlka ulice. Ale zpívalo se, jedly se zákusky a my svatebčané jsme čekali, než uvnitř nevěstina domu proběhne akce zvaná „ženich si přijel pro nevěstu“. A ona na něj opravdu čekala a nechala se k tomu oltáři odvést 🙂

A co hudba? Muzikanti vyhrávali o 106 i před kostelem, už když jsme přijeli zpátku do Hluku a chystali se do kostela. Bylo to pro mě celé dojemné a krásné. Začátek s Ave Maria je sice možná klasika, ale v podání bráchovi spolužačky z konzervatoře, která přijela jenom proto, aby mu zazpívala na jeho životní události, byl unikátní.  Je málo písniček, u kterých si člověk může krásně poplakat. Toto je jedna z nich:

Dnes, když se ti dívám do očí,
je to zvláštní, mám strach, že se mi hlava zatočí.
Z této krásy, kterou vidím … ty přece víš, co cítím.

Dnes, když se ti dívám do očí,
je to zvláštní, mám strach, že se mi hlava zatočí.
Ty jsi mojí oporou, 
tak, prosím, zůstaň na věky se mnou.
Dnes, když stojíme před oltářem, 
paprsky slunce nám hladí tváře,
prosíme, Pane, o dar lásky, svoji v Tobě a spolu Tvoji zůstat na věky chceme.
Dnes, když stojíme před oltářem, 
paprsky slunce nám hladí tváře
prosíme, Pane, o dar lásky, svoji v Tobě a spolu Tvoji zůstat na věky chceme.

Hudební provedení osobní a kamarádské a přitom perfektní  – schola ze Suché Lozy a Martinova spolužačka z konzervatoře. Škoda, že to tak rychle uteklo … pořád jsem sledovala, co dělají Anežka a Lukáš (ona pospávala, protože večer předem flámovala snad skoro do půlnoci a on se na koberci stavěl na hlavu, popřípadě si vyzouval boty a ponožky), aby nedělali bugr, že jsem se v určitých momentech přistihla, že vlastně věnuju víc pozornosti jinam, než bych zrovna měla. Ještě že máme ta krátká videa, která se dají přehrávat dokola a dokola.

My prosíme Tě, Pane,
spoj nás láskou, co nikdy nepřestane,

láskou přející, co druhým sebe dává,
co se nehádá, na křivdy zapomíná.

Spoj naše srdce, my prosíme Tě, Pane,
spoj nás láskou co nikdy nepřestane.
Láskou přející, co druhým sebe dává,
co se nehádá, na křivdy zapomíná.

Ano, o lásku my prosíme teď Tebe, 
Bože, o lásku prosíme celé nebe, 
Pane, dej lásku všem prosícím.
Spoj naše duše, my prosíme Tě, Pane,
spoj nás láskou, co nikdy nepřestane.
Láskou přející, co druhým sebe dává,
co se nehádá, na křivdy zapomíná.
Ano, o lásku my prosíme teď Tebe,
Bože, o lásku prosíme celé nebe,
Pane, dej lásku všem prosícím.

Už jste šli někdy v průvodu, v jehož čele kráčí novomanželé a převádí si vás do místa, kde se pak koná zbytek slavnostního veselí? Tak nám se to podařilo. Doprava stojí, průvod se vlní přes hlavní silnici, nevěsta ztrácí závoje (to jsme se dozvěděli až následně z videa), dechovka vyhrává, štamprle „léců“ a všichni už mají zase hlad. Velkolepé, ale zároveň důstojné, oslavné a radostné. Tak jsem to cítila já. Martin tomu všemu dal korunu, když měl rozseknout špalík dřeva a on k tomu na jednu ranu rozsekl i ten skoro metrový špalek, který sloužil jako podstavec. Ještě že nepoškodil hostorickou dlažbu místní tvrze, to by asi smrdělo pěkným průšvihem. Ale vlastně že se divíme – ten moment byl zcela v duchu „živelný Martin“.

Od brzkého odpoledne se tančilo – až do půlnoci. To se všechno završilo v poklidu a s důstojností. Ale teda hleděla jsem – oblezli jsme hodně svateb, ale na žádné se tak moc netancovalo. Dlouho a s opravdovou radostí. Podle mě se to celé točí kolem hudby. Hoši ze Stříbrňanky byli velká partyja, která se s Martinem už roky rokoucí zná. Martin miluje dechovku a rád si zazpívá a zatančí a Zuzka dtto. A proto si to tak sedlo. Jak poklička na hrnec se říká. A k tomu většina ostatních měla asi stejný pocit, takže odpoledne a večer byly plné hudby, zpěvů a tanců od srdce.

No nevstávalo se mi ráno lehce … Ale Lukášek to zařídil, že nebylo moc času nad tím přemýšlet 🙂 A k mému překvapení v neděli se pokračovalo. Bylo nutné postarat se o všechno to, co nám zbylo a tak jsme si odpoledne, podvečer a večer s rodinou poseděli, popili, pozpívali a dokoce ještě znovu zatančili. Říkejme tomu ve slovácko-pražské terminoligii POPRAVKY pop-up. Garáž našeho domu se na tento víkend prostě změnila na dočasnou gastro lokalitu. Lavice a stoly, výčepní pult a hudební produkce v podání Martin & Tonda (tuba / akordeon). Byl teplý jarní podvečer a v ulici to žilo. Několik sousedů probrázdilo nenápadně kolem, aby na ně Martin nebo někdo jiný z osazenstva zavolal: „Strýcu, poďte si s nama dat štamprlu na ty novomanžele!“ Dojíždělo se co zbylo, seděli jsme na zídce a já jsem si připadala jako kdysi v bezstarostných letech středoškoláka, který vysedává s kamarády mezi domovem, náměstím a dolním koncem a zítra nejde do školy – jsou přece prázdniny.

V 11 hodin jsme dýchánek nekompromisně rozpustili. Jako starší ségra, která vždy byla za tu přísnou semetriku jsem nezklamala a i tentokrát jsem se role ujala zodpovědně. Proč? Aby tato novomanželská dvojka stihla ráno vlak (odjezd v 6 ráno!!!), který byl první částí jejich svatební cesty. Vše samozřejmě obaleno rouškou tajemství. Zuzka věděla jenom to, že letí z Prahy letadlem a ať si vezme oblečení i do tepla, i do zimy. A cestovní pas. Nic víc. Nikdo další nevěděl nic. A já jsem měla pocit, že Martin večer moc nevěděl ani o sobě. Teda, abych nebyla zlá … byl v takové prima veselé náladě, že by ještě seděl a zpíva a hrál, prostě párty pokračuje, ale moc to nešlo dohromady s ranním odjezdem. No a protože nevěsta je taková jemná duše a já si servítky neberu, tak jsem to začala organizovat. Hoši domů, tady se končí, protože brzo ráno se vstává. A taky že to ráno bylo taktak. Vlak ve Staráku jsme stihli tak minutu nebo dvě před odjezdem. Řidič na ranní transport – já. Nedobrovolně dobrovolně. Co by pro tu mládež člověk neudělal…

No nic, svatba je za náma, připravte si kapesníky ještě jednou, jdeme si prohlížet videa. Napřed jedno krátké od TGNR production. A pro koho je to málo, chtěl by si poplakat víc, tady je ten jedinečný moment největšího štěstí, když přišli k oltáři. Připravte se, bude to jízda, prosím – odkaz.

Martine a Zuzko, musím se vám přiznat – toto byl pro vás opravdu krásný měsíc, na který nezapomenete. Nebylo to jen takové to rychlé – přijdeme k oltáři, řekneme si ANO a trochu si zatančíme za „békání“ popu z 80tek. Byla to opravdu radostná oslava nového společného bytí. Ať jste stejně šťastní a plní radosti, jak jste byli na svatbě vy i my.

no comments
Add a comment...

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

Když přijde miminko

Tentokrát jsem se rozhodla ani nic moc nepsat. Kamarádi mě požádali o fotky, až se jim narodí miminko. Takže další newborn focení v prostředí domova, u rodiny, kterou znám a pro kterou bych to nemohla odmítnout. Destinace – okolí Zlína.

Jsem ráda, že se rozhodli, milí rodiče, zdokumentovat, jak vypadal váš malinký Martínek a celkově vaše rodina (… teď už děti dvě), opět u mě. Děkuji vám za důvěru v moji práci a v to, že se se mnou cítíte fajn. Přece jen … necháváte si mě lézt do domu, do šatníku, do ložnice. Je to absolutně intimní. Bylo mi s vámi moc prima a přesně pro tohle mě ta práce baví – nechávám na sebe působit pozitivní energii, kterou při našich setkáních vytváříme. Není to tak s každým, ale u vás rozhodně ano.

Díky moc, Lenka

 

no comments
Add a comment...

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

Když sa muzikant žéní … (a shodou okolností je to můj brácha)

Co že je to ta slovácká svíca? No přeca – to je když sa mladí žénija a dělajů rozlučku. Taková malá svaďba. Pro kamarády a kolegy….

Byla jsem za svou kariéru obrážeče svateb na dvou akcích, které si tento název zaslouží a pokaždé se ženil někdo, kdo měl hoooodně blízko k muzice. A v obou případech to byla opravdu výborná zábava. Prostě Slovácký duch se nezapře. Ti, co mají muziku coby životní partnerku se prostě bavit umí. Přinesou si nástroj, přijdou si zahrát a zazpívat. Ano, aj slivovica tam je, jasné … A v tomto duchu se odehrávala i nedávná rozlučka se svobodou, ve které hlavními aktéry byli Zuzka a můj brácha Martin.

Co vám budu víc popisovat? Vypadalo to jako festival dechových hudeb. Sešlo se několik těles, se kterýma Martin za celou svoji muzikantskou kariéru hrál a hraje. Bylo to jedním slovem VELKOLEPÉ, veselé a dlouho do rána. A nejkrásnější na tom všem bylo, že všechny to bavilo a hráli a zpívali opravdu od srdce.

A já jsem si sypala popel na hlavu, když jsem si vzpomněla, jak jsem se chovala jako ségra semetrika, když z dnešního pohledu už kdysi v prehistorii ( rozumějte na základní škole) začal můj mladší brácha chodit do nově založeného dětského dechového souboru Kosenka a coby nejvyšší klacek si přinesl největší nástroj – tubu. A já jsem tehdy házela kyselé xichty, že na toto se teda doma hrát nebude a ať trénuje Za zámkem u babičky. Dnes, po letech, co ho to nejenom že neomrzelo, ale možná baví ještě víc … poté, co vystudoval 6 let konzervatoře a každý víkend někde koncertuje, když ne jednou, tak hned dvakrát …  když vidím, kolik známých díky hudbě získal a jak si dovede život užívat a bavit se … a jak je mezi kamarády oblíbený pro svoji bezprostřednost, bezelstnost a zábavnost, musím přiznat jediné. Brácho promiň, chovala jsem se tehdy jak blbá pipina.

Jak těžké to je mít za manžela muzikanta a jak musela být trpělivá a tolerantní, o tom mluvila naše hlucká babička s železnou pravidelností. Že „byl Toman pořád nekde a hrál (aj v týdni, šak sa chodili hrát pohřeby a muzikanti zostávali aj na trachtu)“.  Ale také vždycky popisovala druhou stranu mince – jak se dovedli s dědečkem bavit a lásku k muzice měli oba. A tak vám, Zuzko, Martine, přeju, abyste se podle toho řídili oba a i když budete ve vašem manželství vždy nejmíň tři (tím třetím je muzika!), tak byli k sobě trpěliví a tolerantní. A hlavně, ať tam je pořád místo pro všechno to hezké, co z vás září dnes. Vypadá to, že vy dva jste se opravdu našli. A že to sedne jak „skřidla na hrnec“.

A do finále mi ještě zbývá vysmeknout velkou poklonu. Komu?
Panu Vavřínkovi, který založil hluckou Kosenku, díky níž se Martin k tubě dostal.
Naší hlucké babičce Tomance, která celý život hudbou a zpěvem žila a od koho na Martina přešlo hodně lásky k ní.
Dědečkovi Tomanovi, kterého si pamatujeme, jak doma pořád trénoval na baskřídlovku a byl muzikant tělem i duší.
Taťkovi, který doma pořád také brnkal na všechno možné a od koho jsme se určitě také trochu „nakazili“.
A v neposlední řadě mamince, která to všechno podporovala a trpělivě prala a žehlila koncertní košile a kalhoty a smažila řízky, když jel Martin koncertovat někam hooodně daleko (a že to bylo často) a také a dělala taxikáře po nocích.
Prostě celé nejbližší rodině. Jsem hrdá, že vás mám a že „Kupka“ je můj brácha.

Budoucí novomanželé, tož já vám přeju z celého srdce HODNĚ ŠTĚSTÍ.

no comments
Add a comment...

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

Pracovní, ale velmi příjemné nedělní dopoledne

S Vlaďkou a její rodinou jsme už třetí generace v řadě, která se přátelí. Začalo to všechno tak, že naše babičky byly opravdu nerozlučné kamarádky (Vladi, tady mi, prosím, pomož – bylo to z obecního? Já mám teď okno …přitom jsem o tom tolikrát poslouchala…). A taky měli prarodiče stroj na cukrovou vatu a když jsme byli malí, tak si je pamatuju, jak při vybraných akcích stáli u hlucké tvrze a točili vatu …. No, to jsem se zase nechala unést vzpomínkami. A tak jsem byla opravdu ráda, když mi Vlaďka někdy v zimě napsala. „Leni, čekáme druhé miminko a byli bychom s Vašíkem moc rádi, pokud bys nám udělala nějaké fotky. Když to aspoň trochu půjde logisticky zorganizovat, bude to super. Moc by se nám líbily rodinné fotky právě od tebe, protože jsou plné srdečnosti, propojení a blízkosti. A k tomu máš to harmonikové album … prostě radost pohledět.“ Super, v první moment mě přepadla radost, jako že to je prima, dostat takovou zpětnou vazbu , ale vzápětí jsem znervozněla. Rozumějte, čeká nás koordinace Praha – okolí Zlína. Nic tak dramatického na dnešní dobu, ale vyšší komplexita to přece jen je – zvládnout to hned dvakrát (nafotit když miminko přichází a miminko na světě) a ještě s určitými omezeními pro těhotné. Navíc vše stihnout časově, prostě určitý úkol to přece jen je.

Ale co, jsem přece superžena, která dovede zkombinovat školní jarní prázdniny trávené s rodinou na pomezí Beskyd a Vsetínských vrchů a ještě při cestě k rodičům si odskočit nafotit tuto krásnou rodinu. No, upřímně, spíš blázen než superžena, si někdy říkám. Ale to je teď jiná story. Prostě v sobotu se vracíme z hor, vezeme mamku domů. V sobotu na neděli přes noc nasněžilo….poměrně hodně. Aspoň bude sníh lépe odrážet světlo, pomyslela jsem si. Dopoledne odjíždím fotit do 40min vzdálené vesničky poblíž Zlína a odpoledne zpět domů do Prahy. Trošku překombinované, řekli byste. Zpětně viděno, bylo. Ale chtěla jsem to prostě k něčemu „přilepit“, abych nemusela jezdit samostatně bez jiného plánu. Optimalizace nade vše …

Ve vzduchu pořád ještě nebylo cítit jaro ani za mák. I přesto, že jehnědy kvetly takzvaně jako o život. A do toho 15cm čerstvého sněhu. Vlaďce to neskutečně slušelo. To těhotenství jí vyloženě svědčilo a byla z ní krásná a usměvavá žena. Snad jí to zůstane i přes náročnou práci s miminkem v následujících měsících. Vladi, z celého srdce bych ti to přála.

Nakonec jsme spolu s touto „čtverkou“ měli super dopoledne, které bylo korunované výtečným obědem, na který mě V&V na konec našeho úsilí pozvali. Nepíšu to proto, aby mě teď všichni mí klienti zvali domů na oběd. Upřímně – radši bych dopoledne strávila se svojí rodinou a třeba jen lenošila a hrála si s dětmi třeba „na obchod“ nebo „na cukrárnu“. Ale je mi jasné, že jsou situace, kdy se prostě musím přizpůsobit a ráda to udělám.

Opravdu moc ráda bych své klienty obdarovávala snímky, které budou plné propojení, blízkosti a srdečnosti. A to kde a jak to zrealizujeme vždycky řeším až následně, jakmile se domluvíme na vyhovujících termínech. Notabene, flexibilitu považuji za jednu z přidaných hodnot mé práce.

Vladi, jsem moc ráda, že jsem mohla být u toho, když se miminko chystá na život ve vaší rodině a udělat pro tvoji rodinu snímky, které budou pro vás všechny vaším soukromým pokladem. A těším se na další díl příběhu. Hodně štěstí.

 

no comments
Add a comment...

Your email is never published or shared. Required fields are marked *