Když přijde miminko

Tentokrát jsem se rozhodla ani nic moc nepsat. Kamarádi mě požádali o fotky, až se jim narodí miminko. Takže další newborn focení v prostředí domova, u rodiny, kterou znám a pro kterou bych to nemohla odmítnout. Destinace – okolí Zlína.

Jsem ráda, že se rozhodli, milí rodiče, zdokumentovat, jak vypadal váš malinký Martínek a celkově vaše rodina (… teď už děti dvě), opět u mě. Děkuji vám za důvěru v moji práci a v to, že se se mnou cítíte fajn. Přece jen … necháváte si mě lézt do domu, do šatníku, do ložnice. Je to absolutně intimní. Bylo mi s vámi moc prima a přesně pro tohle mě ta práce baví – nechávám na sebe působit pozitivní energii, kterou při našich setkáních vytváříme. Není to tak s každým, ale u vás rozhodně ano.

Díky moc, Lenka

 

no comments
Add a comment...

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

Když sa muzikant žéní … (a shodou okolností je to můj brácha)

Co že je to ta slovácká svíca? No přeca – to je když sa mladí žénija a dělajů rozlučku. Taková malá svaďba. Pro kamarády a kolegy….

Byla jsem za svou kariéru obrážeče svateb na dvou akcích, které si tento název zaslouží a pokaždé se ženil někdo, kdo měl hoooodně blízko k muzice. A v obou případech to byla opravdu výborná zábava. Prostě Slovácký duch se nezapře. Ti, co mají muziku coby životní partnerku se prostě bavit umí. Přinesou si nástroj, přijdou si zahrát a zazpívat. Ano, aj slivovica tam je, jasné … A v tomto duchu se odehrávala i nedávná rozlučka se svobodou, ve které hlavními aktéry byli Zuzka a můj brácha Martin.

Co vám budu víc popisovat? Vypadalo to jako festival dechových hudeb. Sešlo se několik těles, se kterýma Martin za celou svoji muzikantskou kariéru hrál a hraje. Bylo to jedním slovem VELKOLEPÉ, veselé a dlouho do rána. A nejkrásnější na tom všem bylo, že všechny to bavilo a hráli a zpívali opravdu od srdce.

A já jsem si sypala popel na hlavu, když jsem si vzpomněla, jak jsem se chovala jako ségra semetrika, když z dnešního pohledu už kdysi v prehistorii ( rozumějte na základní škole) začal můj mladší brácha chodit do nově založeného dětského dechového souboru Kosenka a coby nejvyšší klacek si přinesl největší nástroj – tubu. A já jsem tehdy házela kyselé xichty, že na toto se teda doma hrát nebude a ať trénuje Za zámkem u babičky. Dnes, po letech, co ho to nejenom že neomrzelo, ale možná baví ještě víc … poté, co vystudoval 6 let konzervatoře a každý víkend někde koncertuje, když ne jednou, tak hned dvakrát …  když vidím, kolik známých díky hudbě získal a jak si dovede život užívat a bavit se … a jak je mezi kamarády oblíbený pro svoji bezprostřednost, bezelstnost a zábavnost, musím přiznat jediné. Brácho promiň, chovala jsem se tehdy jak blbá pipina.

Jak těžké to je mít za manžela muzikanta a jak musela být trpělivá a tolerantní, o tom mluvila naše hlucká babička s železnou pravidelností. Že „byl Toman pořád nekde a hrál (aj v týdni, šak sa chodili hrát pohřeby a muzikanti zostávali aj na trachtu)“.  Ale také vždycky popisovala druhou stranu mince – jak se dovedli s dědečkem bavit a lásku k muzice měli oba. A tak vám, Zuzko, Martine, přeju, abyste se podle toho řídili oba a i když budete ve vašem manželství vždy nejmíň tři (tím třetím je muzika!), tak byli k sobě trpěliví a tolerantní. A hlavně, ať tam je pořád místo pro všechno to hezké, co z vás září dnes. Vypadá to, že vy dva jste se opravdu našli. A že to sedne jak „skřidla na hrnec“.

A do finále mi ještě zbývá vysmeknout velkou poklonu. Komu?
Panu Vavřínkovi, který založil hluckou Kosenku, díky níž se Martin k tubě dostal.
Naší hlucké babičce Tomance, která celý život hudbou a zpěvem žila a od koho na Martina přešlo hodně lásky k ní.
Dědečkovi Tomanovi, kterého si pamatujeme, jak doma pořád trénoval na baskřídlovku a byl muzikant tělem i duší.
Taťkovi, který doma pořád také brnkal na všechno možné a od koho jsme se určitě také trochu „nakazili“.
A v neposlední řadě mamince, která to všechno podporovala a trpělivě prala a žehlila koncertní košile a kalhoty a smažila řízky, když jel Martin koncertovat někam hooodně daleko (a že to bylo často) a také a dělala taxikáře po nocích.
Prostě celé nejbližší rodině. Jsem hrdá, že vás mám a že „Kupka“ je můj brácha.

Budoucí novomanželé, tož já vám přeju z celého srdce HODNĚ ŠTĚSTÍ.

no comments
Add a comment...

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

Pracovní, ale velmi příjemné nedělní dopoledne

S Vlaďkou a její rodinou jsme už třetí generace v řadě, která se přátelí. Začalo to všechno tak, že naše babičky byly opravdu nerozlučné kamarádky (Vladi, tady mi, prosím, pomož – bylo to z obecního? Já mám teď okno …přitom jsem o tom tolikrát poslouchala…). A taky měli prarodiče stroj na cukrovou vatu a když jsme byli malí, tak si je pamatuju, jak při vybraných akcích stáli u hlucké tvrze a točili vatu …. No, to jsem se zase nechala unést vzpomínkami. A tak jsem byla opravdu ráda, když mi Vlaďka někdy v zimě napsala. „Leni, čekáme druhé miminko a byli bychom s Vašíkem moc rádi, pokud bys nám udělala nějaké fotky. Když to aspoň trochu půjde logisticky zorganizovat, bude to super. Moc by se nám líbily rodinné fotky právě od tebe, protože jsou plné srdečnosti, propojení a blízkosti. A k tomu máš to harmonikové album … prostě radost pohledět.“ Super, v první moment mě přepadla radost, jako že to je prima, dostat takovou zpětnou vazbu , ale vzápětí jsem znervozněla. Rozumějte, čeká nás koordinace Praha – okolí Zlína. Nic tak dramatického na dnešní dobu, ale vyšší komplexita to přece jen je – zvládnout to hned dvakrát (nafotit když miminko přichází a miminko na světě) a ještě s určitými omezeními pro těhotné. Navíc vše stihnout časově, prostě určitý úkol to přece jen je.

Ale co, jsem přece superžena, která dovede zkombinovat školní jarní prázdniny trávené s rodinou na pomezí Beskyd a Vsetínských vrchů a ještě při cestě k rodičům si odskočit nafotit tuto krásnou rodinu. No, upřímně, spíš blázen než superžena, si někdy říkám. Ale to je teď jiná story. Prostě v sobotu se vracíme z hor, vezeme mamku domů. V sobotu na neděli přes noc nasněžilo….poměrně hodně. Aspoň bude sníh lépe odrážet světlo, pomyslela jsem si. Dopoledne odjíždím fotit do 40min vzdálené vesničky poblíž Zlína a odpoledne zpět domů do Prahy. Trošku překombinované, řekli byste. Zpětně viděno, bylo. Ale chtěla jsem to prostě k něčemu „přilepit“, abych nemusela jezdit samostatně bez jiného plánu. Optimalizace nade vše …

Ve vzduchu pořád ještě nebylo cítit jaro ani za mák. I přesto, že jehnědy kvetly takzvaně jako o život. A do toho 15cm čerstvého sněhu. Vlaďce to neskutečně slušelo. To těhotenství jí vyloženě svědčilo a byla z ní krásná a usměvavá žena. Snad jí to zůstane i přes náročnou práci s miminkem v následujících měsících. Vladi, z celého srdce bych ti to přála.

Nakonec jsme spolu s touto „čtverkou“ měli super dopoledne, které bylo korunované výtečným obědem, na který mě V&V na konec našeho úsilí pozvali. Nepíšu to proto, aby mě teď všichni mí klienti zvali domů na oběd. Upřímně – radši bych dopoledne strávila se svojí rodinou a třeba jen lenošila a hrála si s dětmi třeba „na obchod“ nebo „na cukrárnu“. Ale je mi jasné, že jsou situace, kdy se prostě musím přizpůsobit a ráda to udělám.

Opravdu moc ráda bych své klienty obdarovávala snímky, které budou plné propojení, blízkosti a srdečnosti. A to kde a jak to zrealizujeme vždycky řeším až následně, jakmile se domluvíme na vyhovujících termínech. Notabene, flexibilitu považuji za jednu z přidaných hodnot mé práce.

Vladi, jsem moc ráda, že jsem mohla být u toho, když se miminko chystá na život ve vaší rodině a udělat pro tvoji rodinu snímky, které budou pro vás všechny vaším soukromým pokladem. A těším se na další díl příběhu. Hodně štěstí.

 

no comments
Add a comment...

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

Pro Káju jsem měla od narození slabost

 

Kája se narodil ve stejný den jako moje babička. Ta už s námi 3 roky není, ale když si na ni vzpomenu, vybaví se mi i Kája a naopak. Jsou to pěkné vzpomínky.

Káju znám už od narození, kdy to byl takový mini-klouček, velký tak jako velká borovicová šiška. Ostatně šišky mu byly souzeny a tak je prostě v oblibě stejně mít musí (ptáte se proč, to je rodinné tajemství).

Je to usměvavý kluk. Chtěl se fotit? Neeeee, tak jako všechny malé děti. Ale zvládli jsme kopec legrace a nakonec to bylo fajn dopoledne, které se z tohoto rodinného focení v srdci Kobylis, v mém malém studiu odvinulo. Tančilo se, zpívalo, házelo s medvědem a jezdilo na náklaďáku. Rodiče, bylo to bezva. Jste fajn partička. Fotky už jsou v tisku, těšte se …

Těším se na vás někdy příště. Lenka

 

no comments
Add a comment...

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

Sportovci

 

Tatínek slavil narozeniny. Ne jen tak jakékoliv narozeniny, ale výročí, na které se nezapomíná. A Gábina vymyslela ten nejkrásnější dárek, který mohla – že se pro něj nechají s klukama vyfotit a udělají mu velký fotoobraz, který bude rodinu dlouhodobě připomínat.

Celá akce byla narychlo a byla tajná. Takže domluva kdy, co počasí, aby se to aspoň trochu hodilo co se týče školních povinností. No, logistika hodná šachové partie. A pak je tady ještě ten nemalý faktor a sice počasí. Takže předpovědi hlásí jasno a slunečno. To je prima. Den předem bylo odpoledne zalité oranžovým sluncem a tak jsem si říkala … „vypadá to slibně“.  Nakonec jsme se ale prali s několika faktory, které se úplně nedaly předvídat. Slunce bylo … nikde. Pole, na kterém se ještě před pár dny dalo krásně fotit, zorané a mokré. Ale kluci byli bezvadní. Kočkovali se – asi tím, že dva bráchové. Popichovali se a málem prali. Zahráli si fotbálek, porovnávali si své míče. Maminka jim sekundovala, nebo nahazovala. Bylo to takové hravé. Rodinné focení s většími dětmi, které už rozhodně neutáhnete „na špejli“. To jsou ta setkání, když děti jsou sice pořád dětmi, ale už je to teen-age a téměř vše co vymyslíte, je trapné. Haha, čekala jsem to, ale i tak to bylo nelehké. A i právě proto jsem byla ráda, když nakonec se přece jen atmosféra uvolnila a my jsme trochu blbli.

Kluci, bylo to prima. Ať se výsledek tátovi líbí. Přece jen se na vás na té zdi bude dívat každý den 🙂

Díky a přeju klidné a pohodové vánoce spolu,

Lenka

 

 

no comments
Add a comment...

Your email is never published or shared. Required fields are marked *